SUMO

SUMÓ
Cílem tohoto působivého sportu je vytlačit soupeře ze středu kruhu, z vyvýšeného, jako cement tvrdého, hliněného zápasiště (dohyo) nebo ho donutit, aby se dotkl povrchu dohyo jakoukoli jinou částí těla než je ploska nohy. Zápasníci stráví první čtyři minuty v zápasišti důležitými rituály: dupáním, nafukováním se, mračením se a házením solí, které mají zahnat zlé duchy a demonstrovat jeho sílu.
Rozhodnout, kdo vykročil mimo ring anebo se dotkl jako první země, je často velice obtížné a vyžaduje co největší pozornost rozhodčího (gyoji), který je oblečen do kostýmu šlechtice ze 14. století a který se pohybuje přímo po zápasišti, a soudců (shimpan), kteří sedí kolem zápasište na zemi. Japonská asociace sumó (Nihon Sumo Kyokai), řídící orgán profesionálního sumó, sestavila seznam 70 oficiálních vítězných technik, které se skládají z nejrůznějších sražení, podražení nohou, zdvihů, úderů, strků a stisků. Z těchto 70 je 48 považováno za “klasické” techniky , ale v současnosti se z nich používá už pouze polovina. Prvotním cílem v sumó jsou však především důstojnost a slušné chování v zápasišti a sportovní duch.
Pro sumó je typické nošení břišního pásu (mawashi), který je skládaný, ovinutý kolem slabin a dále omotaný pevně kolem pasu a na zádech zauzlovaný. Během turnajů, ale ne během tréninku a výcviku, mají na pásu provázek (sagari), který je opotřebovaný a zastrčený za první záhyb pásu mawashi, odkud pravidelně vypadává v zápalu boje.
Během zápasů sumó zápasníci usilují o to, aby byli pevní a neústupní. Díky použití toho správného chvatu pak snaží dosáhnout toho, aby zablokovali, podrazili, zdvihli a především vyvedli z rovnováhy svého soupeře.
Zápasníci
Tradičně většina uchazečů o sumó pocházela z rolnických rodin. Zápasníci začínají se sumó kolem 15-ti let a svoji zápasnickou kariéru končí ve věku kolem let třiceti. Vrcholoví zápasníci měří průměrně 185 centimetrů (6 stop) a váží průměrně 148 kilogramů (326 liber), nejlehčí zápasníci váží kolem 102 kilogramů (225 liber), nejtěžší okolo 239 kilogramů (527 liber).
Profesionální zápasníci sumó jsou organizováni do pyramidové hierarchické struktury. Cesta od začátečníka až na vrchol velkých turnajů zcela závisí na schopnostech a inteligenci daného zápasníka. Rychlost, s jakou zápasník v hierarchii stoupá nebo naopak klesá, zcela závisí na poměru vítězství a proher na konci každého z turnajů. Na základě toho je vypočítána jeho pozice pro příští turnaj a poté zapsána společně s jeho jménem a se jmény a pozicemi ostatních zápasníků čínskými znaky na seznamu, kterému se říká banzuke. Jedinou neměnnou pozicí v hierarchii je yokozuna, “velký šampion,” který je tak vysoko, že se může v hierarchii „posunout“ už pouze do důchodu.
Pouze zápasníci dvou nejvyšších kategorií, juryo a makuuchi, dostávají pravidelný příjem. Také užívají titulu sekitori, “vrcholový zápasník,” a ti jediní mají právo mít během turnajů své dlouhé, naolejované vlasy učesány do tradičního elegantního účesu (uzlu ve tvaru listu ginkgo), účesu středověkých šlechticů, nazývaného oichomage.
Sumó je plné obřadností, vše v něm musí být vykonáváno velmi precizně. Jedním z těchto obřadů je yokozuna dohyoiri, “vstup do ringu velkého šampionátu.” Jiným je dampatsushiki, “obřad stříhání vlasů”. Zápasníci senioři prostřednictvím tohoto obřadu veřejně odcházejí do důchodu (intai-zumo). Zápasník, který je oblečený do nejlepšího obřadního kimona, se slavnostně naolejovanými vlasy se posadí do středu zápasiště dohyo. Vedle něj se postaví hlavní rozhodčí v obřadném turnajovém oděvu s pozlacenými nůžkami. A postupně k zápasníkovi přistupují jeden po druhém, přátelé, příbuzní, kolegové zápasníci, osobnosti a členové fan klubu (koenkai), kteří vstupují do ringu, aby slavnostně odcházejícímu zápasníkovi odstřihli pramen vlasů.
Turnaje
Původně byly každoročně pořádány pouze dva turnaje, ovšem od roku 1958 jejich počet stoupl na šest, na tomto počtu se zastavil na začátku 90. let. Velká šestka turnajů se koná každý druhý měsíc ve čtyřech různých městech. V roce 1949 vzrostla délka turnaje z tradičních 10 na 15 dní. Turnaje vždy zahajují zápasy žáků z maezumo (pre-sumo) bojující v kvalifikačních kolech, a pak začíná dlouhý postup čtyřmi nižšími divizemi. Mladíci v těchto divizích—jonokuchi, jonidan, sandamme a makushita—bojují v 7 z 15 dnů turnaje. K tomu, aby mohli postoupit do vyšší divize potřebují dosáhnout minimálně poměru 4 výher proti 3 prohrám. Jakýkoli méně příznivý poměr znamená ztrátu dosavadní listiny (makekoshi) a pozice a tím pádem degradaci. Listina nazývaná zensho (samé výhry, žádné prohry) samozřejmě povyšuje zápasníka v žebříčku, většinou do vyšší divize. Zápasníci v juryo a makuuchi divizích zápasí jednou denně po celých15 dní. Zápasník musí vyhrát alespoň 8 z 15-ti zápasů, aby se dostal na listinu divize kachikoshi. Celý turnaj nakonec vyhrává zápasník (makuuchi) s nejvyšším počtem výher.
Stáje
Cílem systému stájí v sumó je především výchova mladých zápasníků v seniorské šampiony během níž je jim vštěpována přísná etiketa, disciplína, a speciální hodnoty sumó. Stáj (heya) je nezávislou jednotkou. Každý profesionální zápasník sumó patří k jedné stáji, která je jeho domovem po celou dobu jeho zápasnické kariéry a často dokonce i po jejím skončení. Jedinou vyjímkou jsou ženatí sekitori, kteří smí žít mimo stáj se svými ženami a denně docházejí na trénink do stáje heya. Od června 1992 existuje celkem 44 aktivních stájí heya.
Stáj (heya) je nezávislou jednotkou. Každý profesionální zápasník sumó patří k jedné stáji, která je jeho domovem po celou dobu jeho zápasnické kariéry a často dokonce i po jejím skončení. Jedinou vyjímkou jsou ženatí sekitori, kteří smí žít mimo stáj se svými ženami a denně docházejí na trénink do stáje. Od června 1992 existuje celkem 44 aktivních stájí.
Stáj je vedena pod absolutní kontrolou jediného bosse (oyakata). Všichni oyakatové jsou původně seniorští zápasníci a členové Japonské asociace sumó. Stáj, kterou vedou, je většinou stáj, za kterou předtím zápasili. Oyakatové jsou zpravidla ženatí a žijí ve speciálních čtvrtích se svými ženami, kterým se říká okamisan, tzn. jediná žena, žijící ve stáji. Okamisan hrají zásadní zákulisní roli v hladkém chodu stáje, ale jejich povinnosti nikdy nezahrnují vaření či uklízení pro zápasníky. Tyto a další domácí práce mimo obydlí oyakatů vykonávají žáci a níže postavení zápasníci. Náklady na chod stáje jsou hrazeny z pravidelných dávek od Japonské asociace sumó a z darů fanoušků stáje.
Výcvik
Den začíná ve 4:00 nebo v 5:00 pro nejmladší, nejníže postavené zápasníky, kteří připraví ring a začínají cvičení. Čím výše v hierarchii je postavený zápasník, tím déle může spát. Zápasníci úrovně makushita vstávají v 6:30 a do ringu jdou v 7:00. Juryo zápasníci přicházejí do ringu kolem 8:00 a makuuchi krátce po nich. Fyzickým předpokladem k dosažení úspěchu v sumó jsou rovnováha, hbitost a pružnost spojené s několika dalšími schopnostmi a co možná nejníže umístěným těžištěm. K tomu, aby bylo tohoto všeho dosaženo, zápasníci takřka neustále provádějí tři tradiční cvičení: shiko, teppo, a matawari.
Ke cvičení shiko je třeba postoje s široce rozkročenými chodidly, hluboce se nadechnout, naklonit se tělem na levou stranu, zvednout pravou nohu co nejvíce do strany a co nejvíce do výšky, a poté dupnout s hlasitým výdechnutím. Celá akce se opakuje s levou nohou a tak pořád dokola. Začátečníci by měli cvičit shiko minimálně 500 krát denně.
Matawari vyžaduje sezení na zemi v nohama roztaženýma co nejvíce do šířky, čím blíže k 180° tím lépe. Pak se zápasník snaží předklonit co nejvíce k zemi a přitisknout se k ní celou horní částí těla, od pupku až k lícním kostem. Seniorští zápasníci pomáhají těm méně zdatným tím, že se jim postaví na záda, což je skutečně velmi bolestivá procedura.
Teppo znamená „bijící koš“ - dřevěný sloup zatlučený do země, do kterého zápasník bije otevřenou rukou střídavě z levé a pravé strany. To aby zlepšil své schopnosti načasování a koordinace.
V 11:00 se zápasníci vydají do koupele, nejdříve senioři, kteří jsou pak následováni mladšími zápasníky. Následuje přesnídávka, první a nejhojnější jídlo celého dne sumó. Toto jídlo se skládá z chankonabe, vysoce kalorického jídla složeného především z mořských chaluh a dále z kuřecího, vepřového a rybího maso, tofu, fazolových lusků, zelí, mrkve, cibule, a další zeleniny. Seniorští zápasníci jedí mísy a mísy této směsi společně s miskami rýže, které zapíjejí pivem; mladší zápasníci jedí to, co zbyde po starších.
Kromě domácích prací končí oficiální zaměstnání mladých zápasníků ve stáji po konci jídla až do následujícího rána, kdy zas začíná keiko (souhrnný výraz pro cvičení). Vždy, když zápasník opouští stáj, musí být úhledně oblečen do kimona, a jeho vlasy, jsou-li dostatečně dlouhé, musí být pečlivě potřeny olejem, učesány a svázány do tradičního účesu - chommage účesu měšťana z 18. století.
Jak vznikají jména zápasníků sumó
Tradiční národní japonský sport sumó si v posledních letech získal značnou oblibu na celém světě, Českou republiku nevyjímaje. U nás jeho popularitě napomohly jak pravidelné přenosy na sportovním televizním kanálu Eurosports, tak i velké mezinárodní úspěchy českého amatérského týmu, který byl vytvořen na jaře 1997. Díky široké publicitě, kterou tento zájem o sumó vyvolal, jsou v podstatě každému známa základní pravidla tohoto sportu, hlavní výkonnostní stupně zápasníků (jokozuna, ózeki, sekiwake, komusubi, maegašira) i jména nejznámějších zápasníků. Snad nepopulárnější je mimo Japonsko v současné době bývalý ózeki Konišiki, který v září 1998 navštívil Prahu, aby zde slavnostně převzal Trofej fair play za rok 1997, každoročně udělovanou Mezinárodním výborem pro fair play při UNESCO.
Pojďme se nyní podrobněji podívat na jména zápasníků sumó, která určitě mnohým splývají díky svým často se opakujícím částem v poměrně nepřehlednou změť velice podobně znějících jmen.
Jména všech aktivních zápasníků sumó (rikiši) obsahuje listina banzuke, kterou Japonská asociace sumó vydává před každým z každoročních šesti hlavních turnajů. Listina je oficiálně vydána vždy v pondělí v šest hodin večer, třináct dnů před zahájením turnaje. Mladší zápasníci ihned odnášejí banzuke do svých stájí. Zápasníci na uveřejnění seznamu vždy netrpělivě čekají, protože se tak oficiálně dozvědí, nakolik výsledky z předchozího turnaje ovlivnily jejich zařazení podle výkonnosti směrem nahoru nebo dolů. Výjimkou jsou pouze zápasníci s titulem jokozuna, kteří v případě neuspokojivých výsledků musí ukončit svoji sportovní kariéru, avšak doživotně mohou titul jokozuna používat (pokud jim nebude odebrán za neetické chování). Sumó je sportem profesionálním, proto má řazení v listině banzuke pro každého zápasníka o to větší význam, neboť souvisí s výší jeho finanční odměny.
Pro zhotovení originálu listiny banzuke je použit speciální japonský rýžový papír (Ogawa-waši) o rozměrech 107 x 78 cm (pro tisk jsou poté rozměry listiny upraveny na 57,5 cm délky a 44 cm šířky). Čím vyššího umístění zápasník dosáhl, tím většími znaky je jeho jméno napsáno. Jména píší dva z rozhodčích štětcem tuší ve starobylých stylizovaných znacích (sumó modži) – zpravidla jeden píše pouze znaky velké a druhý znaky malé.
Oba rozhodčí jsou po dva týdny zcela izolováni od okolního světa, aby se zabránilo předčasnému úniku informací o pořadí zápasníků. V čele listiny jsou uvedeni zápasníci kvalifikační třídy makuuči, která zahrnuje výše uvedených pět nejvyšších výkonnostních stupňů, následují zápasníci z nižších výkonnostních skupin, jejichž jména jsou na zmenšených vytištěných seznamech již běžným okem nečitelná. Všichni zápasníci jsou formálně rozděleni do dvou skupin – východní a západní, přičemž v každé z nich je zhruba stejný počet zápasníků z jednotlivých výkonnostních kategorií.
Seznam neobsahuje jména žáků – tzv. maezumó (předsumó), ale jsou zde v prostředním sloupci uvedeni také ringoví rozhodčí (gjódži) a sudí (šimpan) a ve spodní části listiny zasloužilí členové Japonské asociace sumó (tošijori). V období 1949-59 byla v banzuke uváděna též jména některých dalších organizátorů a zřízenců (vyvolávačů jobidaši apod.) – k této praxi se Japonská asociace sumó znovu vrátila až ve druhé polovině roku 1994.
Od roku 1987 jsou listiny banzuke z originálu tištěny na laminované rýžové papíry waši. Celkový náklad činí pro každý turnaj přibližně 400-450.000 výtisků. Většina je distribuována jednotlivým stájím, kde je v den vydání banzuke přerušen trénink, aby zápasníci mohli seznamy složit do obálek a rozeslat svým přátelům, příbuzným a sponzorům. Každý zápasník obdrží určitý počet banzuke – zápasníci z nejvyšších výkonnostních skupin několik set, kdežto začínající zápasníci jen několik výtisků. Zájemci si mohou banzuke v den vydání zakoupit také ve sportovní hale, ve které se bude daný turnaj konat, nebo si počkat na jejich prodej v průběhu turnaje, významným předplatitelům vstupenek na turnaje rozesílá asociace banzuke přímo domů, řada fanoušků dostává seznam od fan klubů (kóenkai) jednotlivých stájí nebo nejúspěšnějších zápasníků.
První existující záznam o listině banzuke pochází z května 1699, kdy se v kjótském chrámu Okazaki konal turnaj sumó, při kterém byly od diváků vybírány příspěvky (tzv. kandžin-sumó). O tři roky později byla listina banzuke oficiálně vydána u příležitosti turnaje kandžin-sumó také v Ósace. V Tokiu se první banzuke objevily zhruba v polovině 18. století (první oficiální záznam o banzuke je ale až z roku 1757). Původně byly seznamy psány vždy horizontálně, teprve v roce 1757 byl právě v Tokiu (tehdy Edo) vydán seznam poprvé s vertikálním řazením jmen. Nejstarší banzuke byly ze dřeva a i nyní jsou zhotovovány obrovské seznamy na dřevěných deskách a vystavovány po celou dobu turnaje před vchodem do sportovní haly. Populární jsou také ebanzuke – neoficiální, bohatě ilustrované seznamy.
Řada zápasníků během svého života vystřídá nejméně tři jména – své původní občanské jméno, sportovní jméno a jméno, které dostane po ukončení své sportovní kariéry v případě převzetí vedení některé ze stájí. Sportovní jméno šikona dostane každý zápasník při svém přijetí do stáje (heja). Většina zápasníků je do stáje přijata ve věku kolem patnácti let, výjimečně jsou přijímáni také nejúspěšnější univerzitní zápasníci po ukončení svých studií na vysoké škole. Příslušnost k profesionální stáji je chápána jako velká pocta, v rámci jednotlivých stájí existují v podstatě rodinné vztahy (majitel je ojakata – pan otec) a proto neexistují žádné přestupy. Zápasník může stáj opustit jen dvěma způsoby – svou smrtí nebo ukončením sportovní dráhy. Po skončení aktivní kariéry zápasník ztrácí právo své šikona používat. Šikona, které proslavili významní zápasníci, se mohou vyskytovat opakovaně v různých generacích. Mimořádně úspěšní zápasníci je mohou dostat od majitele stáje jako odměnu za své vynikající výsledky namísto svého dosavadního sportovního jména.
Vznik sportovních jmen šikona se datuje přibližně do poloviny šestnáctého století, kdy mezi zápasníky sumó bylo mnoho róninů (samurajů bez pána). Tito hrdí válečníci nechtěli zápasit pod svými skutečnými jmény a proto si vytvářeli umělá jména, která měla vyjadřovat především sílu a mužnost.
Jak již bylo zmíněno, řada sportovních jmen zápasníků začíná stejnými slovy, například taka („vznešenost, vznešený, vysoký“), waka („mládí, mladý“), asa („ráno, ranní“) nebo asahi („vycházející slunce“), bezpočet jmen naopak stejnými slovy končí, například jama („hora“), hana („květina“), rjú („drak“), umi („moře“) nebo nami („vlna“). Důvod je pochopitelný. Květina (hana) představuje symbol krásy, mládí a zdraví, protože řada jmen končí na –hana nebo –nohana. Hora (jama) symbolizuje neochvějnost, velikost a sílu, kdežto drak (rjú) má soupeře zastrašit. Moře (umi) vzbuzuje dojem hluboké, nezkrotné síly, proto také –umi nebo –noumi patří mezi nejoblíbenější. A pokud moře symbolizuje sílu, pak ještě výstižnějším vyjádřením nenadálého náporu síly je vlna (nami).
Řada jmen má přímou souvislost s rodištěm zápasníka. Tak například současný zápasník kategorie džúrjó Mitoizumi („Pramen z Mito“), který se kromě svých minulých sportovních úspěchů proslavil rozhazováním vrchovatých hrstí soli při rituálním rozcvičování, pochází z prefektury Ibaraki, jehož hlavním městem je Mito, kdežto bývalý ózeki Kirišima je původem z prefektury Kagošima, kde se nachází pohoří Kirišima. Na začátku jmen zápasníků ze severního ostrova Hokkaidó se zase často vyskytuje slovo kita („sever“) – například Kitanoumi („Severní moře“). Jokozuna Točigijama, který se proslavil přibližně před 80 lety, pocházel z prefektury Točigi a část svého jména (Toči-) dal také řadě svých žáků.
Tento zvyk je velice rozšířen, neboť jména novým zápasníkům zpravidla přidělují sami majitelé stájí. Například ojakata Kotozakura ze stáje Sadogatake-beja vybírá pro své svěřence jména, která vždy začínají slovem koto („citera“). Mezi nejlepší zápasníky z jeho stáje v současné době patří například maegaširové Kotonišiki, Kotonowaka a Kotorjú, v nedávné minulosti se prosadili také zápasníci Kotobeppu (pocházel z města Beppu) a Kotoinazuma (svoji sportovní dráhu ukončil v létě 1999).
Slovo nišiki („brokát“), obsažené například ve jméně zápasníků Kotonišikiho a Konišikiho („malý brokát“), je odvozeno od bohatě vyšívaných brokátových zástěr, které zápasníci nosí při slavnostním nástupu. V případě Konišikiho, nejtěžšího zápasníka všech dob, nepostrádá použití znaku „malý“ i značnou dávku vtipu. Současní jokozunové Takanohana („Květ vznešenosti“) a Wakanohana („Květ mládí“) se původně jmenovali Takahanada („Pole vznešených květů“) a Wakahanada („Pole mladých květů“) a svá nynější jména dostali teprve, když dosáhli velkých sportovních úspěchů.
Jedná se o použití minulých slavných jmen v další generaci – Wakanohana byl v 50. letech slavný jokozuna a jeho o mnoho mladší bratr Takanohana dosáhl v 70. letech titulu ózeki. Oba se postupně stali majiteli stáje Futagojama-beja, které patří na zmíněná jména výhradní práva. Mimochodem, současný jokozuna Takanohana tak převzal své současné sportovní jméno po svém vlastním otci. Známe ještě jednoho jokozunu Wakanohanu, který je nyní ojakatou stáje Magaki-beja, ten však nemá bez svolení stáje Futagojama-beja právo přidělit své jméno žádnému ze svých svěřenců.
Další současný jokozuna Akebono je původem z Havajských ostrovů a v překladu se jmenuje „Úsvit“. Cizinec má při výběru sportovního jména tři možnosti: vytvořit zcela nové jméno, použít některé znaky z dřívějších jmen zápasníků své stáje nebo převzít celé jméno po některé z předcházejících hvězd dané stáje. Oba první zápasníci havajského původu, Takamijama a Konišiki, získali svá jména právě třetí z uvedených cest.
Takamijama založil vlastní stáj Azumazeki-beja a Akebono se stal jeho prvním zápasníkem v hlavní výkonnostní kategorii. Protože se jednalo o zcela novou stáj, nebylo možné čerpat ze jmen jejích minulých zápasníků. Nedalo se použít ani jméno majitele stáje Takamijamy, protože práva na jeho jméno patřila stáji, za kterou kdysi zápasil. V úvahu tedy přicházelo použít část jména ojakaty (Takami-) a připojit jiný konec, nebo vytvořit zcela nové jméno, což se také stalo. Další zápasník havajského původu Musašimaru, který se po letošním letním turnaji stal čtvrtým současným jokozunou, dostal první část jména od svého ojakaty Musašigawy, kdežto druhá část jeho jména (maru) znamená „kruh, kulatý“. Jedná se současně o slovní hříčku, protože Musašimaruovo původní křestní jméno Fiamal se v japonštině čte Fiamaru.
Obdobnou hru se slovy lze vypozorovat také u amerického zápasníka kategorie džúrjó Henryho Armstronga Millera ze St. Luis, který se jmenuje Sentórjú („Bojovný drak“), což odpovídá japonské výslovnosti při čtení názvu jeho rodiště. Ózeki Takanonami („Vlna vznešenosti“) přišel ke svému jménu podobným způsobem jako Musašimaru – první část jeho jména pochází ze jména jeho ojakaty Takanohany, druhá část je odvozena zkrácením jeho původního občanského jména Namioka (nami přitom znamená „vlna“ a patří, jak už bylo uvedeno, mezi nejpopulárnější součásti šikotan).
Zajímavou kombinací znaků vzniklo jméno komusubiho Musojamy. První znak (Mu-) znamená „zbraň, chrabrý, válečnictví“ a pochází ze jména jeho ojakaty Musašigawy, prostřední znak (-so-) představuje jiné čtení znaku futa, který je obsažen ve jméně slavného jokozuny Futabajamy (kterého velice obdivoval zápasníkův otec) a závěrečná část (-jama), v překladu „hora“, symbolizuje sílu a velikost. Majitel stáje původně zápasníkovi přidělil jméno Musoumi, ale ještě před jeho zápisem do seznamů Japonské asociace sumó jméno pozměnil, protože jej věštec varoval, že jméno Musoumi tvoří nešťastný počet tahů štětcem. Japonští fanouškové Musojamovi přezdívají „medvěd“, kdežto cizinci mu říkají podle začátku jeho jména „moose“, což česky znamená „myš“.
Vysvětlení jména, které dostal maegašira Takatóriki, je jednoduché – zápasník pochází ze stejné stáje jako Takanohana a Takanonami, zbývající dva znaky znamenají „udatný boj“ (tó = „boj“, riki = „síla, úsilí“).
Někteří zápasníci používají také romanticky znějící historické zeměpisné názvy – například komusubi Akinošima pochází z Hirošimy, která byla v minulosti provincií Aki, kdežto maegašira Higonoumi použil historický název současné prefektury Kumamoto, který v minulosti zněl Higo. Mnoho zápasníků se rozhodlo využít jméno posvátné japonské hory Fudži – například bývalý jokozuna Asahifudži.
Řada jmen začíná na Dewa-, což je název oblasti v prefektuře Jamagata. Bývalý zápasník Dewanoumi založil vlastní stáj, která se stala natolik úspěšnou, že si jméno Dewa- dávali do svého sportovního jména i zápasníci z oblasti Dewa, kteří patřili do jiných stájí. Zápasník kategorie džúrjó Dewataira ze stáje Dewanoumi-beja přišel ke svému jménu, stejně jako ózeki Takanonami, spojením části názvu své stáje (Dewa-) se svým občanským příjmením (Taira).
Jeden z nejslavnějších zápasníků 80. let jokozuna Čijonofudži se původně jmenoval Micugu Akimoto. Pro sumó jej objevil jokozuna Čijonojama, který pro mladého zápasníka zvolil sportovní jméno obsahující část svého vlastního jména (Čijo-). Po ukončení své úspěšné sportovní dráhy v roce 1991 se Čijonofudži stal novým majitelem stáje, za kterou zápasil, a převzal jméno jejího dosavadního ojakaty – Kokonoe.
Zcela osobní vztah ke svému jménu má veterán Teraó. Zápasníkem se stal krátce poté, co jeho krásná a milovaná matka zemřela na rakovinu. Zvolil si její dívčí jméno za své šikona a nikdy je již nezměnil.
Vyskytují se i případy, kdy mladý zápasník debutuje pod svým skutečným příjmením, které po určitou dobu používá jako šikona. Jen nemnozí, například bývalý slavný jokozuna Wadžima nebo současný ózeki Dedžima (občanským jménem Takeharu Dedžima), se rozhodnou ponechat si své skutečné příjmení jako šikona po celou dobu své sportovní kariéry. Již zmínění jokozunové Akebono a Musašimaru si naopak při získání japonského občanství zvolil své sportovní jméno i za své občanské příjmení (Taró Akebono a Kójó Musašimaru).
Poněkud humorně vyznívá šikona zápasníka kategorie džúrjó Mainoumiho („Tančící moře“), protože tento postavou nevelký, ale nesmírně bojovný zápasník kolem svých soupeřů spíše bojovně poskakuje jako malý ratlík. A jedna perlička na závěr: šikotana zakladatele Českého svazu sumó a dosud jednoho z nejlepších českých zápasníků Jaroslava Poříze zní Široi Kuma, v překladu „Bílý medvěd“.
Sumó a zbraně
Zápas sumó představuje ušlechtilý boj beze zbraní, kdy o vítězi rozhoduje výhradně fyzická a psychická síla, obratnost a předvídavost. Jedním z gest při slavnostním zahajovacím ceremoniálu a následně během rituálního rozcvičení před každým zápasem je upažení a tlesknutí na znamení toho, že zápasník neskrývá žádnou zbraň. Proto možná překvapí, že i při sledování turnaje sumó má divák několikrát příležitost uvidět různé tradiční zbraně – meč, luk a šíp.
Velkolepou podívanou je na úvod hlavní části každého dne turnaje přibližně v půl čtvrté odpoledne slavnostní nástup zápasníků nejvyšší divize do zápasiště (dohjó), zvaný dohjó-iri. Vyvrcholením každého dohjó-iri je příchod jokozuny s doprovodem.
Při obřadném nástupu jokozunu provázejí vedle rozhodčího také dva pomocníci – zápasníci stáje z nižší kategorie makuuči. Nejprve do zápasiště vstupuje cujuharai (pobočník, doslova „vytírající rosu“), poté přichází jokozuna a jako třetí vstupuje do zápasiště tačimoči, nosič meče, který svisle, hrotem dolů, drží ve čtverci látky dlouhý, bohatě zdobený rituální meč.
Jiná zbraň se v zápasišti nachází dokonce po většinu turnaje. Jedná se o malý meč tantó, který nosí rozhodčí gjódži za pasem. Jedná se o pozůstatek dávné tradice, podle které byl rozhodčí nejvyšší třídy tate-gjódži v případě, že se dopustil při rozhodování chyby, povinen spáchat s pomocí tohoto meče sebevraždu seppuku. V dnešní době rozhodčí namísto toho požádá o odchod do důchodu, přičemž jeho žádost je zpravidla zamítnuta.
Poslední den turnaje je zvláštní tím, že vítězové tří posledních zápasů dostávají symbolické části luku – první z nich šíp, druhý tětivu a třetí luk.
Na závěr každého dne turnaje se v zápasišti odehrává rituální obřad, či přesněji řečeno cvičení s dlouhým lukem, zvané jumitori-šiki. Cílem tohoto rituálu, který obvykle předvádí jeden ze zápasníků kategorie makuuči, je očistit zápasiště. Traduje se, že slavný vojevůdce Nobunaga Oda uspořádal ve třetím roce éry Tenšó (1575) na hradě Azuči velkolepý turnaj sumó. Po celé zemi se roznesla zpráva, že vítěz turnaje obdrží neuvěřitelnou cenu – 500 koku rýže, což představovalo přibližně 65 tun. Vítěz, jistý One Gonzaemon, obdržel kromě rýže od Nobunagy také luk, údajně právě ten, který je dnes používán při jumitori-šiki.
Podle jiné, méně rozšířené legendy, pochází rituál jumitori-šiki z počátku 18. století, kdy údajně jokozuna Tanikaze obdržel jako dar za vítězství luk a začal s ním radostně mávat sem a tam.
Původně se pocty předvést jumitori-šiki dostávalo vítězi posledního zápasu celého turnaje. Tato tradice byla změněna v roce 1952, od kdy rituál předvádí vybraný zápasník (obvykle ze stejné stáje jako jokozuna) na závěr každého dne turnaje. Pokud zápasníkovi spadne luk při cvičení na zem, musí jej zvednout nohou a začít znovu od začátku.